Během pandemie COVID-19 zavedly vlády po celém světě drastická nouzová opatření k potlačení kritiky a nežádoucích informací prostřednictvím zákonů proti dezinformacím. Mnoho z těchto zákonů bylo použito jako zbraň proti kritikům, disidentům a tisku. Mezi únorem a červnem 2020 vysledoval projekt The Future of Free Speech nejméně 70 legislativních a politických opatření, která zaváděla různé formy cenzury související s pandemií COVID-19, a alespoň 703 zatčení nebo zadržení ve 36 zemích mimo jiné za údajné šíření fám nebo falešných zpráv souvisejících s virem. Pokud nás pandemie něco naučila, tak právě to, že především v době krize je třeba svobodu projevu maximálně ochraňovat.
Přestože vítáme snahu vyjednávané Pandemické úmluvy poučit se z lekcí pandemie COVID-19 a pomoci předcházet a reagovat na podobnou událost v budoucnosti, domníváme se, že zahrnutí článku 18 pouze zhorší cenzuru a udusí zdravou diskuzi. Souhlasíme s cílem úmluvy podporovat a aplikovat vědecký a důkazy podložený přístup k efektivnímu a včasnému hodnocení rizik a k veřejné komunikaci. Domníváme se však, že tento cíl nutně vyžaduje otevřené a svobodné zkoumání a diskuzi, která je prosta autoritativního zásahu.
Domníváme se, že namísto podpory vědecké metody bude článek 18 pravděpodobně použit k ospravedlnění označování chráněného a legitimního projevu špatně definovanými termíny „dezinformace“ či „misinformace“. To nepochybně potlačí veřejnou diskusi a svobodný projev nesouhlasících menšin, včetně těch ve vědecké komunitě.
Na počátku pandemie WHO dlouho tvrdila, že COVID-19 se šíří zejména velkými kapénkami a trvalo dva roky, než uznala, že onemocnění se šíří vzduchem, což ovlivnilo její pokyny k maskám a sociálnímu distancování. Toto zdůrazňuje nebezpečí vládních orgánů, které se snaží stanovit ortodoxní „pravdu“ ve vědě, zejména během neznámé a rozvíjející se krize.
I když nebude ve většině států právně vymahatelný, článek 18 poskytuje legitimaci pro národní orgány po celém světě k omezení svobody projevu ve snaze bojovat proti dezinformacím a misinformacím. Jeho rétorická využitelnost politiky a orgány veřejné moci by mohla vést k cenzurní kaskádě nových zákonů po celém světě (jak v autokratických, tak v demokratických režimech). Takové zákony by byly napsány velmi abstraktním jazykem a mohly by být snadno zneužity k potlačení politického a ideologického disentu v mnoha zemích světa.
Kromě toho existuje nejasný vztah mezi tímto článkem a evropským právem, konkrétně Nařízením o digitálních službách (DSA) a jeho mechanismy pro boj proti dezinformacím, jako jsou krizové protokoly a snižování systémových rizik. Obáváme se potenciálního nekritického přijetí postojů WHO ze strany EU a stoupajícího vlivu této mezinárodní organizace na evropské orgány.
V neposlední řadě si myslíme, že by článek 18 posílil aktivitu online platforem, které se spoléhaly na pokyny WHO pro moderování obsahu. Během poslední pandemie například YouTube automaticky omezoval obsah, který byl v rozporu s jakýmkoli oficiálním názorem WHO. Platformy, které odstraňují nebo označují obsah jako zavádějící na základě tohoto ustanovení, by mohly dále oslabit důvěru veřejnosti a posílit konspirační teorie. To nakonec podkopává cíle WHO a ztěžuje účinnou koordinaci a šíření důvěryhodných informací.
Domníváme se, že svoboda projevu a svobodný tok informací jsou zásadní pro zvládání zdravotních krizí. Žádáme WHO, aby do Pandemické úmluvy nezařazovala článek 18, neboť by mohl být použit k ospravedlnění cenzury a omezení základních občanských svobod.
Za účelem informování veřejnosti přikládáme policy paper Analýza: Zasahování WHO do politik států s cílem zamezit šíření dezinformací.
Autorem policy paperu je Institut H21